The Host - Bonus Chapter

5. června 2011 v 20:00 | Cherri |  ♥ Chvilka poezie
Měla bych tuto rubriku přejmenovat na "Chvilka poezie a prózy", ale jsem lenoch..
Moje kamarádka Lanth pro vás přeložila z angličtiny bonusovou kapitolu, která se dá špatně sehnat, z knihy Hostitel od Stephanie Meyerové :) Hodím to sem nadvakrát, ať to není moc dlouhé.. Předem se Lanth omlouvá za občasné nesmyslné věty a podobně :D:D:D
Díky, Lanth! :)
Enjoy!


Sama

Jsem úplně sama.
Nemohu si vzpomenou kde jsem...nebo proč tu jsem. Je špatně, že jsem sama. Kde je Wanda? Nemůžu se po ní porozhlédnout v hlavě. Nemohu si vzpomenout, jak ji zavolat. Je ticho. Necítím ji. Necítím naše tělo.
Začínám panikařit, jak čekám na její hlas. Aby mi řekla moje jméno. Aby mi řekla, kde jsme. Aby otevřela moje oči, abychom mohly vidět. Potřebuji slyšet její hlas - můj hlas, v tom nejjemnějším a nejochotnějším tónu.
Čekám, ale nic nepřichází. Jsem tu jen já a tma.

Pocit paniky se zhoršuje, jak se snažím rozvzpomenout. Neodstrčila mně znovu? Už se to jednou stalo, vím to, ale nevzpomínám si na to. Nemyslím si, že to tehdy bylo jako teď, panikaření ve tmě. Tehdy to nebylo nic.
A nemyslím si, že by to Wanda udělala. Protože milujeme jedna druhou. Vzpomínám si, že jsme to řekly. Těsně předtím...před něčím. Snažím se vyrýt tu vzpomínku ze své hlavu.
Řekly jsme si, že milujeme jedna druhou...řekli jsme si...sbohem.
Paměť se mi rázem vrátila, čirá a silná a s ní i zbytek všeho ostatního. Cítím lůžko pod sebou, cítím pot na svém těle, jak mi ve studeném nočním vzduchu dělá husí kůži. Vidím načervenalé světlo skrz má oční víčka. Slyším samu sebe dýchat. Slyším hlas, který pomalu sílí, jako by ho někdo zesiloval knoflíkem.

Ty vzpomínky jsou silnější než moje smysly. Ty vzpomínky jsou bolestivé. Nemohla jsem ji zastavit. Zemřela pro mě a nebylo nic, co bych mohla udělat. Teď už můžu pohybovat svaly a sevřít své ruce v pěst. Ale teď je už pozdě. Wanda je pryč. Zachránila mně a já nezachránila ji.
Neposlouchám ten postupně zesilující se hlas poblíž. V tuhle chvíli mě nezajímají ruce, které jemně drží mé zaťaté pěsti. Slyším Wandin hlas ve svých vzpomínkách, jak si myslí své poslední myšlenky. Je teď už jen ozvěnou v mé hlavě, tak jako si pamatuji hlas kohokoliv jiného. Není tu.
Mám takový strach, řekla. Znovu cítím její strach, jak vzpomínám. Nechala jsem ji se ztratit. To jsem udělala.
Vzpomínám si na její odůvodnění. Vzpomínám si, jak udělala to rozhodnutí zemřít, abych já mohla žít: Nemohla žít na úkor někoho, koho milovala.
A teď mám právě to samé dělat já - žít za cenu jejího života? Co je tohle za dobrý konec? Se mnou, stvůrou, která nechala svou kamarádku, svou nejlepší kamarádku pro sebe zemřít?
"Mel? Mel, miluji tě. Mel, vrať se. Mel, Mel, Mel." Je to Jaredův hlas, který se mě snaží přivolat stejným způsobem, jakým Wanda přivolala zpět hostitelku té Léčitelky, jakým naučila Kylea volat zpět Jodi.
Dokážu mu odpovědět. Už můžu mluvit. Cítím svůj jazyk v ústech, připravený ohnout se přesně do toho tvaru, jaký chci. Cítím vzduch ve svých plicích, připraven vytlačit slova. Pokud to budu chtít.
"Mel, miluji tě, miluji tě." Tohle je Wandin dar mě, zaplacen její stříbřitou krví. Jared a já, navráceni k sobě, jako by ona nikdy nebyla.
Pokud příjmu tento dar, těžím z její smrti. Znovu ji tím zabiji. Příjmu její oběť a udělám z ní vraždu.
"Mel, prosím. Otevři oči."

Cítím jeho ruku na svém obličeji, jak hladí mou tvář. Cítím jeho rty, jak pálí na mém čele, ale nechci je. Ne za tuhle cenu. Nebo chci?
Kdybych dostatečně chtěla Wandu zachránit, přišla bych na způsob? Stejně, jako ona přišla na způsob jak zachránit tu ničemnou Hledačku? Protože ona to chtěla dostatečně. Možná jsem - jsem ve skutečnosti nechtěla zachránit tu nejlepší kamarádku, jakou jsem kdy měla - a proto jsem k tomu nenašla způsob. Možná že vražda je opravdu to správné slovo.

Wanda plakala, když se loučila. Mé oči ještě teď pálí a jsou napuchlé. Nové slzy ty staré následují a stékají mi po spáncích.
"Mel? Doktore, pojď sem! Myslím, že má bolesti!"
Doktor je stále v nemocnici. Slyším, jak ke mně rychlým krokem přichází. A moje oči stále pálí. Počkat. Jak moc času uběhlo? Pár hodin, nebo jen několik minut? Nejsem pozdě?
Mé oči se mžikavě otevírají a Jaredův obličej je přede mnou, jeho oči zúžené obavami, jeho ústa se otevírají, aby opět promluvil. Všiml si, že jsem si ho uvědomila a to co chtěl říct je teď pryč.
Strkám rázně do jeho hrudi a on se v překvapení odpotácí pár kroků zpět. Sedám si na místo, kde před chviličkou byl, pohledem slídím po místnosti a hledám jakékoliv stopy po ní - záblesk stříbra, záblesk pohybu. Umírá teď právě někde vedle mě? Existuje naděje, že jsem zpět včas?
"Mel?" táže se opět Jared, chytá přitom mé pravé zápěstí a natahuje se po levém.
"Kde je?" Zasyčím, zatímco se snažím vymanit a slézám z druhé strany lůžka. Necítím žádnou závrať, nebo motání hlavy, když se stavím na nohy. Možná, že jsem nebyla mimo moc dlouho.
Zírá na mě, šokovaný, stále držící mé zápěstí rukou nataženou přes lůžko. Naše oči se setkaly pouze na zlomek vteřiny a už se zase pátravě rozhlížím po Doktorově jeskyni, vděčná že jasná halogenová lucerna stále ještě svítí.

Nevidím žádné zářivé stříbro, ve které doufám. Není tu. Ale poté mé oči naleznou něco kovového. Méně stříbřité, než to co hledám. Tvrdou, plochou a ostrou kovovou čepel.
Poznávám v ní Jaredův lovecký nůž, který leží na lůžku vedle toho mého, kousek ode mě. Tohle je ten nůž, který jsme si zabodly do ruky, abychom zachránily Jamieho. Tenhle nůž s sebou Jared nosí pouze, když opouští jeskyně. Ten nůž tu nemá co dělat.
Rozsekané duše z mých vzpomínek, Wandiných vzpomínek, naplňují mou hlavu myšlenkami a já lapám v šoku po dechu, stejně jako tehdy ona, možná i více. To co se stalo těm neznámým duším nebylo úplně překvapující, pokud jste nebyli tak nevinní jako Wanda. Ale pro tohle neexistuje výmluva. Tohle je krutější a bezcitnější, než cokoliv jiného.
Je Jared šílený? Nevěřil nám nikdy? Myslí si, že Wanda byla zvěd i teď, potom co pro nás zemřela? Pro něj? Přiškrcený pláč se prokrade skrz můj krk a rty.
Jared obchází hlavu lůžka, stále držící mé zápěstí a snaží se mě přitáhnout na dosah jeho druhé ruky.
"Mel, lásko, je to v pořádku. Jsi zpátky."
Drží mou pravou ruku, takže místo rány pěstí mu svou levou rukou vlepím facku přes tvář. Síla toho úderu bodá do kůstek v mé ruce.
Šokovaně se nadechne, odskočí a pustí mou ruku. Nyní svobodná následuji další ranou zespodu, která se odráží od jeho brady.

Kdysi jsem řekla Wandě, že si nemyslím, že bych kdy byla schopná Jareda uhodit, ať by se dělo cokoliv. Teď to jediné co chci, je ho uhodit silněji. Není ve mně žádný odpor proti této zuřivosti, který jsem čekala, žádný pocit špatnosti a to mě dělá ještě zuřivější.
"Jak jsi mohl?" Zakřičím na něj, zatímco se znovu rozmachuji, tentokrát míjím, protože teď už je připravený. "Co s tebou je? Jak jsi ji mohl zabít?"
Vzpomínám si na duše, které jsem viděla, Hledačku a Léčitelku a dokážu je vidět jen z Wandiny perspektivy. Nádherné, křehké, hebké stříbrné stužky. Wanda by určitě byla takhle nádherná. A opět jsem si vzpomněla na rozsekaná stříbrná těla...
Někdo - Doktor - se snaží chytit má ruce, jak se potácím směrem k Jaredovi, pěstmi napřed. Vystřelím do boku ramenem. Cítím, jak rána zasáhla, Doktor lapá po dechu a spouští své ruce.
"Zabili jste ji!" Křičím na ně oba. A opakuji to co ona řekla už dřív. "Jste stvůry! Stvůry!"
"Mel!" Jared zakříčí zpět na mě. "Poslouchej!"
Skáču po něm, ale on se mi rychlým pohybem vyhýbá, ruce v pozici, jako by se mě chtěl pokusit chytit. Jenom na vteřinu pomyslím na úskok zpět pro nůž, ale nějaká část mě si uvědomuje, že se nedokážu kontrolovat, ale já se nechci chovat racionálně. Ne když je Wanda mrtvá - mrtvá kvůli mně - a já stále dýchám.
"Mel, prosím jenom..."
"Jak jsi to mohl udělat? Jak?"
Další výpad, ale míjím. Jared je dost rychlý.
Něco náhle vstane zpoza mě. Koutkem oka vidím, že lůžko v tom tmavém místě je obsazené. Jodiin klidný obličej a zavřené oči, obklopené tmavými kudrlinkám se přiblížily na dosah mého útoku. A

Kyle, stále jednou rukou držící Sunnyinu nádrž se staví mezi Jodi a mě. Chrání tělo té, kterou miluje a zahibernovanou duši, která mu je tak neočekávaně sympatická. Nedělá ten pohyb směrem ke mně, který jsem čekala.
Pořád si ještě vzpomínám na jeho velké ruce jak ponořují mou hlavu pod vodu.
I Kyle se dokáže učit. Jak by mohl být Jared hloupější, tvrdohlavější a krutější, než Kyle?
Podvědomě udělám krok zpět od Kyla a Jared využívá mého momentu nepozornosti. Opět chytá moje zápěstí a ruku mi zkroutí za záda. Všimla jsem si, že se snaží být opatrný a nechce mi tím něják ublížit. To není jako tu první noc, co jsme se potkali, když jsme si oba mysleli, že ten druhý je
vetřelec. Když jsme byli připraveni zabít jeden druhého. Ale to, jak mě teď drží ve mně znovu vyvolává vzpomínky na tu noc. A teď už mu nechci ublížit, ale jsem tak naštvaná, že nevím, jestli se udržím.
Nebudu člověkem, který příjme Wandinu smrt, jako cenu za to, co chci. Nebudu.
"Melanie" Promluví Kyle svým hlubokým hlasem. Zdá se otrávený. Jsem tak šokovaná z toho, že ho slyším vyslovit mé jméno, že ani nepřerušuji.
"Uklidni se!" Poručí mi. "Wanda je v pořádku. Je támhle."
Zírám na něj a cítím, jak se mi pomalu otevírá pusa.
Ukáže na Doktorův stůl, kde leží tři kryotanky, všechny svítí matně červeným světlem na vrchu. Dva z nich jsou uprostřed, tak jak si je pamatuji, ale v levém rohu je ještě jeden. Zírám na ty tři kryotanky a potom i na ten v Kylově náruči. Čtyři. Dva Léčitelé, Sunny a ještě jeden navíc.
Wanda.
Propuknu v pláč.

Ta vetřelkyně, která se stala mojí sestrou je naživu. Je přímo támhle a teď, když můžu ovládat svoje ruce se postarám o to, aby nikdy nezmizela. Postarám se, aby přežila nás všechny.
Jared pouští moji ruku a dělá krok, aby mě mohl obejmout, ale já ho setřesu a klopýtám od něj, kolem Doktora a mířím přímo k Wandě. Opatrně chytám nádrž do rukou a pevně ji držím. Neví, že jsem tu, ale někdy - někdy brzo - ji povím o tomhle momentu. Řeknu ji o tom, že jsem nechtěla své tělo zpátky, dokud jsem nevěděla, že ho budu moct použít, abych ji s ním bránila.
"Mel" řekne Jared, stojící za mnou. Je teď váhavější, jeho prsty se jen jemně dotýkají mé ruky.
Já se neotáčím.
"Dej mi minutku," řeknu mu, téměř nesrozumitelně skrz můj pláč.
Tiše čeká. Jeho prsty zůstávají jemně položeny na mé ruce.
Párkrát se hluboce nadechuji a snažím se pochopit tuhle novou skutečnost. Wanda je v bezpečí a já ji přivedu zpátky. Opět jsem sama sebou, jak jsem vždycky chtěla. Jared je tu se mnou. Naše rodina je, díky Wandě, v pořádku a celá. Mám všechno. V mojí hlavě není nikdo, kromě mě.
Takže se samozřejmě cítím strašně osamělá. Nevím, jestli budu schopná přestat plakat. Přála bych si slyšet Wandu, jak mi říká, že je všechno v pořádku. Slíbila jsem jí, že budu šťastná, ale necítím se šťastně. Jenom osaměle.
"Chybíš mi." Šeptám k teplému kovu v mých rukou.

V Doktorově jeskyni je teď chvíli ticho. Cítím jak ostatní stojí za mnou, nejistí.
"Co se stalo?" Ptám se, pořád zády k nim.
"Dostal jsem se sem včas," Odpověděl Jared.
To úplně nechápu. "Doktore?" Ptám se a můj hlas zní zmateně.
"Dal jsem jí svoje slovo...hm, Melanie. Omlouvám se, ale já tě...vlastně ani neznám."
Otáčím se k němu. Trochu se červená a vyhýbá se mému pohledu.
"Nevím, jak moc ty znáš mě," pokračuje. "Jak moc jsi byla součástí přátelství mezi mnou a Wandou." Odkašle si. "Ale ona věděla, jak moc to - moje slovo - pro mě znamenalo. A myslím, že vím, jak moc to znamenalo pro ní, abych dodržel svůj slib. Chtěla tu zemřít."
Teď se mi dívá přímo do očí.
"Pletla se," procedím skrz zuby.
Doktor se mi na moment zadívá znovu do očí a potom vzdychne a oklepe se. "Myslím, že jsem rád, že mě Jared zastavil. Doufám, že mi Wanda odpustí."
Můj smích je trochu přiškrcený "Je dobrá v odpouštění."
Podívám se na Jareda. "Tys ji sledoval?"
Přikyvuje "Poznal jsem, že se něco děje."
Váhavě na mě pohlédne a já poznávám, že se snaží uhodnout, jestli mu dovolím mě už držet, nebo zatím ne.
Na to pořád ještě nejsem úplně připravená. Podívám se na nůž a zpátky na něj.
"Doktor nechtěl dělat věci po mém." Vysvětluje a Doktor si nervózně přejíždí rukou po krku.
Zvednu obočí, jsem ohromená.
Jared se zdá překvapený, že jsem překvapená.
"Taky ji miluji." odpoví. "Nedovolil bych, aby se ji cokoliv stalo, zatím co jsi tu nebyla. A nezáleželo, jak moc šílený plán se pokusila uskutečnit."

Je to přesně jako ten moment, kdy se Jared vkradl do Jamieho pokoje, když byl nemocný a uspal Doktora chloroformem. Já a Wanda jsme věděly, že nás chápe, že nám věří, že byl přesně takový, jaký jsme potřebovaly. Je to můj Jared a on zachránil Wandu, stejně jako bych to udělala já na jeho místě. Vím, co by Wanda na tohle řekla - že nenacházím řešení v násilí - skoro se mi chce smát.
Jared vidí, jak tahle emoce naplňuje moje oči, zklidňuje můj obličej a dělá malý krůček ke mně, aby kolem mě mohl dát ruce - kolem nás obou, protože stále držím Wandu. Teď už ho nechávám. Nejen nechávám - přímo do něj vteču a otírám si svůj obličej plný slz o jeho rameno.
"Děkuji," zašeptám.
Jared mě políbí na čelo.

Je ticho. Slyším jenom, jak se jedno lůžko prohýbá, ale to je jen Kyle, který jde znovu spát. To je nejspíš ten důvod, proč se předtím zdál tak otrávený. Probudila jsem ho. Koho zajímá nějaké drama mezi Doktorem, Jaredem a někým, koho nikdy předtím neviděl, když on nemůže spát? Chce se mi smát jeho egocentrismu. Myslím, že vůči němu nebudu tak shovívavá, jako byla Wanda. Já tak snadno neodpouštím.
Jak stále opírám svůj obličej o Jaredovo rameno, přemýšlím, co si o tom opětovném shledání myslí Doktor. Představuji si, že nejspíš trapně popostává kolem a dívá se jinam. Nebo se pletu a zíra na mě a snaží se pochopit, kdo teď jsem. Wanda si představovala, jak by na mě ostatní reagovali. Očekávala, že by mě vítali, obklopovali mě, věřili mi a oslavovali mě. Přemýšlím, jestli se trefila.

Zcela jistě cítím určitou chladnost od Doktora, ale to je možná kvůli Jaredovi a tomu noži, ne kvůli mně. Nebo to je jenom kvůli mně. Možná mě Wandiny přátelé nebudou mít moc rádi. Ti nejlepší lidi tady, tak jsem je nezývala. Dokáže mi kterýkoliv z nich odpustit, že jsem nahradila její místo? Ukradla tělo, které brali jako její?
Odpustí mi Jamie? Myslím, že ano. Miluje mě. To vím jistě. Ale jak se bude cítit, až uvidí Wandu v malé železné nádrži? Bude šťastný, že mě má zpět, když - pro něj - jsem nikdy pryč nebyla?
Potřebujeme tělo. Jamie bude v klidu, až mu Wanda sama poví, že je všechno v pořádku.
Ale Ian.

Nechci ani přemýšlet o Ianovi. Nemiluje mě tím způsobem, kterým Jamie. Myslím, že mě Ian ani nemá rád. Dost možná mě i nenávidí. Nebo začne, až se probudí a ona bude pryč.
Slíbila jsem Wandě, že se o Iana pokusím postarat, ale cítím v kostech, že mi to nedovolí. Jak se mu můžu nějak smysluplně omluvit, zatímco já jsem v tomhle těle a Wanda je v té plechovce?
Potřebujeme tělo, rychle.
Je tu další důvod, proč nechci přemýšlet o Ianovi. Vzpomínám si, jak mě líbal, možná i před pár minutami a vzpomínám si, že se mi to zdálo správné. Části mě už teď chybí. Část mě ho chce tady.
Otřesu se v Jaredových rukou a on mě přidrží pevněji.
"Všechno bude v pořádku." Slibuje.
Věřím mu. Cítím vůni jeho kůže a vím, že tohle je kde chci být.
Jsem moc unavená, abych myslela na Iana. Jsem moc unavená, abych dělala cokoliv kromě opíraní si hlavu o Jaredovu ruku a nechat se držet.



Další část zítra ve 20:00.
Zanechte prosím komentář, jak se vám Lanthain překlad líbí a jestli budete chtít další překlady. Díky
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizováno pro Google Chrome 17, Mozilla Firefox 10, IE 9 a rozlišení 16:9 / ©Cherri