The Host - Bonus Chapter - pt. 2

6. června 2011 v 20:00 | Cherri |  ♥ Chvilka poezie
Sama, část II.

Kyleův hlas, moc hlasitý i když se snaží šeptat mě probouzí. Ležím na zádech. Cítím se stejně zmatená, jako když jsem se probudila prvně. Jak dlouho jsem spala?
"Podívej se na mě, Jodi. Prosím, miláčku. Potřebuji, abys otevřela oči. Potřebuji, abys to pro mě udělala, Jodi. Prosím. Prosím. Sevři moji ruku. Cokoliv."
Kyleův hlas se zastavil, když se moje oči otevřely. Přes průduchy jsou pořád nataženy plachty. Zabraňují slunci, aby nebylo moc oslepující. Je ráno, ale světlo je už žluté, ne oranžové. Už je dávno po východu slunce.
Myslím, že ani není zase tak překvapující, že jsem spala tak dlouho. Wanda v tomhle těle byla vzhůru celé dny. Bylo už úplně vyčerpané. Ale tohle je hodně špatné načasování pro spaní ve dne.
Bude Ian vzhůru? Hledá mě?
Ne mě, Wandu.

Posadila jsem se moc rychle a hlava se mi motá, zatímco hledám v místnosti Wandu. Všimla jsem si nádrže na lůžku vedle mě.
"Je to v pořádku," zašeptá Jared uklidňujícím hlasem - tím hlasem, kterým mluvíte k dětem a nemocným lidem. "Je hned támhle. Nikam neodejde."
Jared se naklání přes moje lůžko z druhé strany. Usmívá se, ale jeho oči jsou stažené. Pořád je v nich náznak opatrnosti. Není si jistý, jestli mě zná tak dobře, jako dřív. Není si jistý, jak moc mě Wanda změnila.
Přes jeho bradu se táhne fialová modřina.
Zakuckám se a dostanu ze sebe "Promiň. A děkuji. Znova děkuji."
"Miluji tě" odpoví mi. Ten způsob, jakým ta slova vysloví z nich dělá víc než jen ujištění. Je to skoro výzva.
"Taky tě miluji," řeknu mu. Obrátím oči v sloup "Samozřejmě."
Pousměje se. To je všechno, co potřebuje. Stáhne mě z lůžka a položí na svou hruď.
Oplácím mu objetí, ale cítím se, jako bych podváděla. Zatím se nemůžu těšit z ničeho. Je toho moc, co jsem neudělala, zatím co jsem spala. Visí to nade mnou jako rozsudek. Něco, co budu muset vydržet, než budu moct s čímkoliv pokračovat.

"Co?" Ptá se Jared, který si všiml jak jsem ztuhla, při pomyšlení nad tím, co budu muset udělat. "Chtěl bych pochopit, čím si teď procházíš. Mluv ke mně."
Zní tak vážně a odhodlaně - odhodlaně být klidně i terapeutem, pokud je to to, co teď potřebuji.
"Není to nic komplikovaného," Řeknu a povzdechnu si. "Ian."
Jeho ruce na vteřinu ztuhnou a on se snaží donutit sám sebe, aby se uklidnil. Vidím pochyby v jeho obličeji, které tam nikdy předtím nebyly.
"Musí se to dozvědět. Čím déle čekám, než mu to řeknu-"
"Je ještě brzy. Ještě možná není ani vzhůru. Podíváme se po něm." Okamžitá reakce, Jaredova specialita.
"Musím si s ním nejdřív promluvit sama. Musím mu to vysvětlit."
Jared chvíli přemýšlí.
"To se mi nelíbí," řekne nakonec. Jeho slova jsou pomalejší a více zvažovaná, než normálně. "Bude naštvaný. Hodně naštvaný."
"Já vím."
"Půjdu s tebou."
"Ne. To by mu ublížilo ještě víc." Tím jsem si jistá. A taky jsem si jistá, že se nemusím bát směrem od Iana ničeho fyzického. Na to ho znám dost. "A nesleduj mě tak, jako jsi sledoval Wandu. Tohle bude narovinu. Musí to slyšet ode mě jako první."

Jared jednou opatrně přikývl. Opět na vídím tu pochybnost. Myslím, že není nic, co bych mohla říct, aby zmizela. Slova nestačí, obvzlášť po tom dlouhém roce, kdy z mých úst vycházela slova někoho jiného. Časem se Jared ujistí, že se mezi námi nic nezměnilo jen proto, že Wanda byla v mém těle, když se zamilovala do Iana. Čas a činy - to jsou věci, které ho přesvědčí. A mě také.
Beru jeho obličej mezi své ruce, políbím ho tvrdě na ústa a podruhé lehce - sotva přiložím rty na jeho modřinu.
Pocit rozsudku nade mnou je příliš silný, než aby pominul. Musím to dokončit, než zase konečně budu moct cítit, že jsme skutečně u sebe. Nemůžu být šťastná s tím hrozným pocitem. To potěšení je zkažené natolik, že se téměř stává bolestí.
Jared naposledy stiskne mou ruku, jak se od něj otáčím. Procházím kolem Doktora, který tiše pochrupuje na posledním lůžku. Vcházím do dlouhého jižního tunelu a jsem okamžitě zasažena silným pocitem surreality.
Nikdy jsem nečekala, že to udělám znovu - procházet touhle temnotou. Posledně se to zdálo jako úplně naposledy. Samozřejmě jsem musela vědět, že ten důvod, proč jsem do nemocnice vůbec přišla bylo, abych se zase mohla probudit, vstát a znovu vejít do jeskyní. Ale teď se to zdá neskutečné, divné a špatné.
Tunel se mi opět zdá dlouhý a trochu děsivý, tak jako se Wandě už dlouho nezdál.

Zatímco pospíchám, přemýšlím dopředu o tom, co řeknu Ianovi. Bude ještě pořád spát? Měla bych zaklepat? Nemůžu si vzpomenout, jestli Wanda zavřela dveře, když odcházela, nebo ne.
Představuji si ho, jak jeho ruce a nohy visí z matrace, vždycky takhle spí. Jeho krásné černé vlasy, jak vyrážejí z jeho hlavy jako drny. Jeho bledá víčka, zavřená. Je jednodušší si ho představit se zavřenýma očima. Bojím se toho, až uvidím jeho jasně modré oči, protože vím, jak velká bolest v nich bude. Bolest, zlost a nařčení, které si absolutně zasloužím.
Zrychlím krok skoro do lehkého běhu. Chci se k němu dostat, než se probudí. Chci na chvilku vidět jeho obličej, než otevře oči a začne mě nenávidět. V plném běhu vybíhám na jasné náměstí. Bude to poprvé co tu jsem a zároveň i potísícé.Zamýšlím se nad tím, zrovna když narážím přímo do Iana.

Okamžitě mě chytá za ruce, abych nespadla směrem dozadu. Podívá se na mě dolů a usměje se.
Ten výraz na jeho obličeji se zesekává. Jeho ruce pouští ty mé, jako by zrovna dostal elektrický šok.
Přesto, že vypadám úplně stejně jako Wanda - bez přímého světla mě oči neprozradí - je jasné, že to ví. Věděl to v okamžik, kdy se mě dotkl a ta informace se do jeho mozku dostala až poté, co se usmál.
Ustupuje krok ode mě, pořád se napůl usmívá, i když v tom výrazu není vůbec nic příjemného. Je jako úsměv mrtvoly.
Zíráme jeden na druhého.
Nevím, jak dlouho už takhle stojíme. Jeho úsměv se stává každou vteřinou bolestnějším, až už to nemůžu vydržet. Konečně promluvím a vyblábolím první slova, která mě napadnou.
"Je v pořádku. Je v nádrži. Seženeme tělo. Bude v pořádku. V pořádku. Je v pořádku." Ke konci je můj hlas už skoro neslyšitelný. Sotva víc, než pouhý šepot.
Jak mluvím, jeho obličej se uvolňuje. Dalo by se říct. Tvrdý úsměv se rozpouští, koutky jeho úst klesají. Jeho zmrzlé modré oči tají. Ale jeho obličej se nyní kroutí novým způsobem. Kolem jeho očí se dělají vrásky. Obočí se sráží v jednu nepřerušovanou čáru.
Neodpovídá. Zíráme jeden na druhého, ale není to zmrzlé a bez pohybu, jako předtím.
Moje ruce se klepou, aby se k němu mohly natáhnout. Aby se ho pokusily něják utišit. Napůl je zvednu a potom opět spustím. Moje dlaně škubou směrem k němu a já je stiskávám v pěsti, aby se nehýbaly.
On dělá skoro stejně. Jen maličko se ke mně nakloní a zase se hned napřímí. To udělá třikrát, zatímco stojíme proti sobě.
Čekám na jeho obvinění: Nechala jsi ji trpět kvůli mně. Byla jsi malicherná. Znala si všechna její slabá místa a využila jich. Nechala jsi ji, aby se obětovala. Je stokrát víc člověkem, než ty.
To všechno je pravda. Nebudu se s ním hádat. Přiznám svoji vinu.
Neříká nic.
Snaží se udržet, protože ví, že ji by se to Wandě nelíbilo? Nebo se jen snaží být zdvořilý, jako bych byla neznámý člověk?

Pořád nic neříká a začínám uvažovat, jestli to vůbec dokáže. Ale i když nic neříká, jeho bolest se dá vyčíst z očí.
"Nechceš...jít za ní?" Nabídnu mu.
Neodpovídá, ale v jeho očích je vidět, že se bolest trochu proměnila. Stává se z ní rozčarování. Jeho ruka se kousek zvedá a potom klesá zase dolů.
"Je s Doktorem," zamumlám. Napůl se otočím směrem k jižnímu tunelu.
Udělám krok do strany, s tím že ho povedu. Následuje mě jedním trhaným pohybem. Pomalou chůzí, pořád směrem do strany vcházím do tmy. Jde za mnou a jeho chůze se stává trochu jistejší. Snažím se jít tiše a poslouchám, jestli je za mnou. Jeho kroky zní hlasitěji. Zrychluje. Za chvíli už jdu já za ním.

Ve tmě je to jednodušší. Stejně jako když jsou jeho oči zavřené. Jdeme v tichosti, je to tak lepší. Předtím jsem pro něj byla neviditelná, ale vždycky chodila po jeho boku. Teď se mi to zdá podobné, když mě opět nemůže vidět.
"Nemohla jsem ji zastavit," říkám asi po kilometru cesty.
Překvapuje mě - po krátkém zaváhání - že mi odpovídá.
"A chtěla jsi?"
Jeho hlas je zastřený, jako kdyby nemohl promluvit předtím, kvůli tomu, co by to udělalo s jeho sebekontrolou. Teď jsem o to víc ráda, že ho nevidím.
"Ano."
Jdeme pomaleji a chvíli nemluvíme. Přemýšlím, jaké to pro něj musí být, slyšet můj hlas. Pro mě zní, jako můj kamarád, ale já jemu musím znít o dost jinak.
"Proč?" Zeptá se po čase.
"Protože ona...je moje nejlepší kamarádka."
Jeho hlas je jiný, když znovu promlouvá. Klidnější. "Přemýšlel jsem o tom."
Neříkám nic v naději, že mi to vysvětlí. To dělá asi po minutě.
"Přemýšlel jsem, jestli kdokoliv, kdo ji opravdu znal by dokázal ji nemilovat. Znala jsi každou její myšlenku."
"Ano." Odpovídám na otázku, na kterou se nezeptal. "Miluji ji."
Zaváhá a potom se ptá znovu. "Ale určitě jsi chtěla svoje tělo zpátky, ne?"
"Ne kdyby to znamenalo ztratit Wandu."

Chvilku se ti snaží všechno strávit. Podrážky jeho bot teď narážejí o kamennou podlahu mnohem tvrději a musím zrychlit, abych mu stačila.
"Neopustí tuhle planetu," Zavrčí.
Ten druhý plán - ten, který v mé hlavě nikdy nebyl ničím víc, než jen myšlenkou - je tak vzdálený od mých nynějších myšlenek, že mi to několik vteřin trvalo, abych pochopila, co tím myslel.
"To nikdy neměla v úmyslu," říkám, ve snaze souhlasit s ním.
Nic neříká, ale jeho ticho je otázkou. Opět jde pomaleji.
Snažím se to vysvětlit. "Vymyslela si to, aby ses s ní o tom nehádal. Chtěla tu zůstat...plánovala, no, být tu pohřbena. S Walterem a Wessem."
Jeho ticho je těžší, než to moje. Zastavil se úplně.

Honem se to snažím vysvětlit. "Ale je v pořádku, jak jsem řekla. Doktor ji dal do nádrže. Najdeme jí tělo. Brzo. Jako první věc."
Ale on mě neposlouchá. "Jak ji mohlo napadnout mi něco takového udělat?" zasyčí rozzuřeně.
"Ne." odpovím jemně. "Tak to nebylo. Měla pocit, že by ti ubližovala víc, kdyby tu zůstala...v tomhle těle."
"To je směšný. Jak by mohla chtít radši zemřít, než odejít?"
"Miluje to tady," řeknu jemně. "Nechce žít nikde jinde."
Ian je velmi rozzuřený - rozzuřený na Wandu, což mě uráží. Jeho slova jsou ostrá. "Nikdy jsem o ní neuvažoval, jako o takový zbabělkyni."
"Taky, že není." Odseknu a okamžitě se za to cítím provinile. Nemám žádné právo být naštvaná na Iana. Takže mluvím pomalu, vážím všechna slova a snažím se, aby pochopil. "Wanda...Myslí si, že už je unavená z toho být parazitem, ale já si myslím že je jen unavená. Byla tak utahaná, Iane. Víc, než dovolila komukoliv, aby si všiml. Ztráta Wesse...bylo toho na ni strašně moc. Dávala to za vinu sobě-"
"Ale vždyť ona s tím neměla nic společ-"
"To se snaž vysvětlit jí!" Uvědomila jsem si, že jsem na něj znovu vyštěkla a zhluboka se naduchuji. "A potom hned setkání s Hledačkou. Bylo to těžší, než si myslíš. Ale nejvíc ze všeho to bylo milování tebe a zároveň...milování Jareda. Milování Jamieho a myšlení si, že potřebuje víc mě.
Milování mě. Cítila se, jako by nám ubližovala jen tím, že dýchá. Nemyslím si, že dokážeš pochopit, jaké to pro ní bylo, protože jsi člověk. Nedokážeš si představit, jak...jak..." Nedokážu najít ta správná slova a můj krk mi přijde vyschlý.

"Myslím, že vím co tím myslíš." Jeho hlas je teď jemnější. Jeho nepřátelství je pryč. Ian není ten typ člověka, který vydrží být rozzlobený.
"Takže vážně potřebovala pauzu, jenže začala být strašně - strašně dramatická, kvůli tomu. A já si myslela, že ji nedokážu zachránit." Přeskočil mi hlas. Zhluboka se nadechnu. "Nevěděla jsem, že nás Jared sledoval."
Když jsem vyslovila Jaredovo jméno, uslyšela jsem tichounký zvuk ze tmy. Skoro jako...tlumené zakopnutí. A pochopila jsem, že stejně jako s Wandou, Jared nezůstane sedět na posteli a šourat nohama, zatímco já se nacházím v potencionálně nebezpečné situaci. Ne, že by tohle bylo nebezpečné, ale Jared nezná Iana tak dobře, jako já. A abych byla upřímná, kdyby se naše situace vyměnily, nejspíš bych udělala to samé. A kdyby neočekávaně řekl něco o tom, že ho sleduji, nejspíš bych zakopla taky. Podívala jsem se do tmy.

Ian si ničeho nevšiml. Povzdechl si. "Jared to pochopil, ale já ne."
"Jared je jen přehnaně opatrný. Vždycky. Zachází s tím někdy až příliš daleko. Hodně, hodně daleko." Tohle bylo pro něj. Aby věděl, že o něm vím.
"Ale měl pravdu," řekl Ian.
"Ano." Hluboce jsem si oddychla, při zamyšlení jak těsná věc to byla, že si toho všiml. "Paranoia je občas užitečná věc."
Několik minut jdeme tiše. Natahuji uši po Jaredovi, ale teď už je opatrnější, úplně tichý.
"Myslíš, že na nás bude naštvaná, až se probudí?" Zeptal se Ian.
Pousmála jsem se. "Wanda? Ta určitě..."
"Nešťastná, teda?" Zeptal se tišeji.
"Bude v pořádku." Ujišťuji ho, protože vím, že ona nebude nešťastná, když ostatní chtějí, aby byla šťastná. Taková ona je. A necítím se špatně, že toho zneužívám, protože vím, že to je přesně to, co chce i ona, hluboko pod vší tou obětavostí. Nebo spíš, co by sobě dovolila chtít, kdyby dokázala být jen maličko sobecká.
"To co jsi řekla předtím, o tom, jak miluje tebe a Jamieho a Jareda...a mě."
"Ano?"
"Myslíš, že mě opravdu miluje, nebo jen reagovala na to, že já miluji ji? Že se mě jen snažila udělat šťastným?"
Ví jaká je. Zná jí lépe, než kdokoliv jiný, kromě mě.
Zaváhám.
"Ptám se jenom proto, že pro ni nechci být...zátěží, až se probudí." Čeká chvíli na mou odpověď a když nic neříkám, tak pokračuje. "Nemusíš se bát, že raníš moje city. Chci pravdu."
"Nejsou to tvoje city, o co mám strach. Snažím se jen přijít na způsob, jak to popsat. Nebyla jsem...úplně člověkem po déle než rok, takže to chápu, ale nevím jestli ty ano."
"Zkus to."
"Je to hluboké. To, co cítí k tobě je něco jiného. Miluje tenhle svět, ale ten právý důvod, proč ho nedokázala opustit jsi ve skutečnosti ty. Jsi pro ni jako kotva. Dal jsi ji důvod konečně zůstat na jednom místě po celém životě putování."
Zhluboka se nadechl. Když promlouvá, poprvé cítím klid v jeho hlase. "Potom je všechno v pořádku."
"Ano."

Chvilka ticha a potom řekne, "Nespěchejte."
"Co?"
Zahýbáme kolem rohu, směrem ke světlu z Doktorovy nemocnice. Cítím chvění v dlaních, jak se chci znovu dotknout její nádrže. Abych se znovu ujistila.
"Až ji půjdete najít tělo. Nemusíte spěchat. Ujistěte se že najdete nějaký, ve kterým bude šťastná. Já počkám."
Podívám se směrem k němu a teď už můžu rozeznat jeho výraz. Jeho obličej je klidný.
"Ty s námi nepůjdeš?" Zeptala jsem se, zaskočená. Uvědomila jsem si, že jsem si ho představovala, jako součást našeho dalšího kroku. Představovala si jeho na jedné straně a Jareda na druhé, jako to bylo na naší poslední výpravě.
Zakroutí hlavou, jak přicházíme k velké osvětlené díře, která je vchodem do nemocnice.
"Ta část mě zrovna moc nezajímá. Ty víš, co ona potřebuje. Radši bych byl tady s ní."
Část mě je naštvaná, že s námi nepůjde, že tu bude místo toho s Wandou, ale nejsem si jistá, jestli žárlím na něho, nebo na ni.

Vstupujeme do světla a tam čeká Jared s výrazem nevinného zájmu a naklání se k lůžku, kde leží Wandina nádrž. Ian jde přímo k ní. Jared mu opatrně ukračuje z cesty. Ze stínů pozoruje celou scénu Kyle svýma prázdnýma očima. Doktor pořád ještě spí.
Ian zvedá nádrž s obrovskou péčí. Slyším, jak si oddechuje. Úlevou. Smutkem. Nadějí.
"Díky." řekne směrem k Jaredovi, ale neodvrátí oči od nádrže.
"Dlužím jí." odpovídá Jared.
Potom se Jared podívá na mě, jedno obočí zvednuté. Otázka.
Pořádně se nadechuji a jdu k němu. Ano, odpovídám mu svým úsměvem. Ano, teď už můžu být šťastná. Ano, taky tě miluji. Ano.
Dám mu jednu ruku kolem pasu, ale ta druhá se nedotýká jeho.
Mé prsty přejíždějí přes teplý kov, který drží v ruce Ian.
Opět se cítím silná. Všechno napravím. Už brzy.
A potom budu o všem moct povědět Wandě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 S.ANASIS O.o S.ANASIS O.o | Web | 9. června 2011 v 20:25 | Reagovat

Ty jo ty jsi spisovatel O,o !! GOOD :-D

2 Cherri Cherri | E-mail | Web | 9. června 2011 v 21:53 | Reagovat

To ne já, to překládala kamarádka ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Optimalizováno pro Google Chrome 17, Mozilla Firefox 10, IE 9 a rozlišení 16:9 / ©Cherri